Pro­jek­ty jako prv­ní pra­xe#

Nic tě ne­na­učí to­lik, jako když si zku­síš něco sa­mo­stat­ně vy­ro­bit. Říká se tomu pro­jek­to­vé uče­ní. Nej­lep­ší je vy­myslet si něco vlast­ní­ho a ře­še­ní pro­chá­zet s men­to­rem. In­spi­ra­ce na pro­jekt se nej­lé­pe hledá přímo oko­lo tebe:

• Jed­no­du­chá hra, např. piškvor­ky nebo had,
• au­to­ma­ti­za­ce ně­čeho, co teď na po­čí­tači mu­síš dě­lat ruč­ně (mrk­ni na tuto kni­hu),
• pro­gram na pro­cvi­čo­vá­ní pří­kla­dů nebo slo­ví­ček pro děti do ško­ly,
• osob­ní webo­vá strán­ka.

Po­kud vlast­ní ná­pad ne­při­chá­zí a men­tor není po ruce, mů­žeš zku­sit hac­kathon nebo open sour­ce.

Ju­ni­o­ři si často udě­la­jí kurz, cer­ti­fi­ka­ci, ale po­tom už tu zna­lost ne­pro­cvi­ču­jí. A to je straš­ná škoda, pro­to­že ji do pár mě­síců za­po­me­nou. Lep­ší méně kur­zů, ale po­tom za­čít prak­ti­ko­vat a něco si vy­tvo­řit. Ná­kup­ní se­znam, jed­no­du­ché­ho bota, ma­lou apli­ka­ci.

Na in­ze­rát bytu k pro­ná­jmu, u kte­ré­ho nejsou fot­ky, ni­kdo od­po­ví­dat ne­bude. Stej­ně je to i s kan­di­dá­ty. Po­tře­bu­ješ uká­zat, že umíš něco vy­ro­bit, do­táh­nout do kon­ce, že máš na ně­čem otes­to­va­né zá­klad­ní zku­še­nosti z kur­zů a kní­žek. K tomu slouží pro­jek­ty. Po­kud ne­máš vy­so­kou ško­lu s IT za­mě­ře­ním, kom­pen­zu­ješ svými pro­jek­ty i chy­bě­jící vzdě­lá­ní. Sna­žíš se jimi říct: „Sice ne­mám ško­lu, ale kou­kej­te, když do­ká­žu vy­tvo­řit toto, tak je to asi jed­no, ne?“

Říká se, že kód na Gi­tHubu je u pro­gra­má­torů stej­ně dů­le­ži­tý, ne-li dů­le­ži­těj­ší, než ži­vo­to­pis. Není to tak úpl­ně prav­da. U zku­še­ných pro­fe­si­o­nálů je to ve sku­teč­nosti vel­mi špat­né mě­řít­ko do­ved­ností. Ná­bo­rá­ři se na Gi­tHub ne­dí­va­jí, ma­xi­mál­ně jej pře­po­šlou pro­gra­má­to­rům ve fir­mě. Při­jí­ma­cí pro­ce­sy mají vět­ši­nou i jiný způ­sob, jak si ově­řit tvé zna­losti, např. do­mácí úkol nebo test. Za­jí­ma­vý pro­jekt s ve­řej­ným kó­dem ti ale může po­mo­ci při­jí­ma­cí pro­ces do­pl­nit nebo pře­sko­čit. Do­ka­zu­je to­tiž, že umíš něco vy­tvo­řit, že umíš s Gi­tem, a tví bu­dou­cí ko­le­go­vé si mo­hou rov­nou omrk­nout tvůj kód. Člo­věk s pro­jek­ty skoro jis­tě do­sta­ne před­nost před ně­kým, kdo nemá co uká­zat, zvlášť po­kud ani je­den ne­bu­dou mít for­mál­ní vzdě­lá­ní v obo­ru.

Kon­krét­ně Gi­tHub s tím ale ne­sou­visí. Stej­ný efekt má, po­kud kód vy­sta­víš na Bit­Buc­ket nebo po­šleš jako pří­lo­hu v e-mai­lu. Když ně­kdo říká, že „máš mít Gi­tHub“, myslí tím hlav­ně to, že máš mít pro­ka­za­tel­nou pra­xi na pro­jek­tech. Gi­tHub je ako­rát pří­hod­né místo, kam všech­ny své pro­jek­ty a po­kusy na­hrá­vat. Na­hrá­vej tam vše a ne­styď se za to, ať už jsou to jen ře­še­ní úloh z Co­de­wars nebo něco vět­ší­ho, tře­ba tvůj osob­ní web. Ni­kdo od tebe ne­o­če­ká­vá sklá­dá­ní sym­fo­nií, po­tře­bu­jí ale mít aspoň tro­chu re­a­lis­tic­kou před­sta­vu, jak zvlá­dáš zá­klad­ní akor­dy. Bu­dou díky tomu vě­dět, co tě mají na­u­čit.

Po­kud se za ně­jaký sta­rý kód vy­lo­že­ně sty­díš, mů­žeš re­po­zi­tář s ním ar­chi­vo­vat. Jestliže se chceš ně­ja­kými re­po­zi­tá­ři pochlu­bit na svém pro­fi­lu, mů­žeš si je tam při­špen­d­lit. Vý­ho­dou je, že při­špen­d­lit jde i cizí re­po­zi­tá­ře, do kte­rých pouze při­spí­váš.

Na po­ho­vo­ru mě ne­za­jí­má, co kdo vy­stu­do­val, ale jak pře­mýš­lí a jaké má vlast­ní pro­jek­ty. Ne­musí být ni­jak svě­to­bor­né, je to však pra­xe, kte­rou ani čer­stvý in­že­nýr často nemá.

Máš-li za se­bou ně­ja­kou vy­so­kou ško­lu z obo­ru, ukaž svou ba­ka­lář­ku nebo di­plom­ku. Je to něco, co je vý­sled­kem tvé dlou­ho­dobé, in­ten­ziv­ní práce. Pochlub se s tím!