Mnohdy ani sama fir­ma nemá jas­no v tom, koho chce na­brat, říká vý­vo­jář­ka Nina#

• Adéla Pavlun
• 15.3.2024

Osmatři­ce­ti­le­tá Nina tou­ži­la pra­co­vat v IT už od ma­lič­ka. Stu­do­va­la in­for­ma­ti­ku, pak si ale kvůli ne­do­stat­ku se­be­vě­do­mí sama za­vře­la dve­ře. Ces­tu zpět na­š­la díky kur­zu Py­thonu, kte­rý jí ne­do­vo­lil pro­kras­ti­no­vat a pro­po­jil ji i na ko­mu­ni­tu Ju­ni­or Guru. „Díky klubu jsem se ne­ne­cha­la strh­nout k uče­ní nové tech­no­lo­gie jen pro účely po­ho­vo­ru,” vzpo­mí­ná Nina, kte­ré se na­bíd­ky práce jen hr­nu­ly. Nad­še­ní opadlo, když zjis­ti­la, že je ná­bo­rá­ři ro­ze­sí­la­jí zřej­mě na­sle­po.

Jak by ses cha­rak­te­ri­zo­va­la?

Jsem po­žitkář všed­ní­ho dne, co mi­lu­je in­for­mač­ní a ko­mu­ni­kač­ní tech­no­lo­gie a osob­ní roz­voj. Uží­vám si, jak mě uklid­ňu­je hud­ba, jak mě do­ká­ží po­hl­tit kníž­ky, jak mi voní káva nebo chut­ná víno. Líbí se mi po­zo­ro­vat bar­vy a dění oko­lo sebe, od­po­čí­vat při ma­sá­ži, re­la­xo­vat v sauně a čer­pat ener­gii při pro­cház­ce Pra­hou. Těší mě do­zvě­dět se kaž­dý den něco, co mě obo­hatí a roz­ší­ří mi ob­zo­ry. I přes různé drž­ko­pá­dy žiji spo­ko­je­ný ži­vot a pl­ním si sny. Ráda pra­cu­ji, stej­ně tak ráda se ob­čas za­sta­vím a ne­dě­lám nic.

A teď pro­fes­ně, čím se ži­víš?

Ži­vím se psa­ním kódu, skrip­to­vá­ním. Pra­cu­ji pro fir­mu, která má ka­ri­ér­ní řád roz­dě­le­ný na kon­zul­tant­ské po­zice, od­tud ná­zev po­zice — kon­zul­ta­nt. U zá­kaz­ní­ka pů­so­bím jako vý­vo­jář­ka au­to­ma­tic­kých testů. Pů­vod­ně jsem se po­dob­ným po­zi­cím vy­hý­ba­la, mys­le­la jsem, že na to ne­mám zna­losti a kom­pe­ten­ce.

Hle­da­la jsem čis­tě jen de­ve­lo­per­skou po­zici, ale jak pro něco máte ta­le­nt a cit, tak si vás to na­jde. Já se za­tím usa­di­la v Py­thonu a Ro­bot Fra­mewor­ku. S úsmě­vem vzpo­mí­nám na po­ho­vo­ry, kdy mi na­bí­zeli pro­gra­mo­vá­ní ro­bo­tic­kých pro­ce­sů a já je od­mí­ta­la, pro­to­že jsem si pro ta­ko­vé po­zice ne­při­pa­da­la jako vhod­ný ade­pt. Dost jsem bo­jo­va­la s im­postor syn­dro­mem. A i teď mě ob­čas myš­len­ky na to, že nej­sem ten pra­vý člo­věk na svém místě, pře­pad­nou. Dnes už bych se ale to­lik ne­bá­la, pro­to­že kom­pli­ko­va­né vý­zvy mě baví.

Kdy sis za­ča­la hrát s myš­len­kou, že se za­čneš učit pro­gra­mo­vat?

Bylo to ještě na zá­klad­ní ško­le, okouz­li­la mě San­d­ra Bullo­ck jako sys­té­mo­vá ana­ly­tič­ka An­ge­la Ben­net­to­vá ve fil­mu Síť. Pá­li­lo jí to, psa­la je­den kód za dru­hým, vě­dě­la na­prosto přes­ně, co kde hle­dat, aby vy­ře­ši­la pro­blém. Plus scé­na, jak sedí s no­te­boo­kem na plá­ži. A práce snů byla na světě. Chtě­la jsem to taky umět a vy­tvá­řet něco, co bude pro­spěš­né.

Tak­že si pl­níš dět­ský sen. Jak ses na­u­či­la pro­gra­mo­vat?

V rám­ci vý­uky na vy­so­ké ško­le jsme měli zá­klady pro­gra­mo­vá­ní v Java a PHP, a vy­tvá­ře­ní webů po­mo­cí HTML a CSS. Bylo to hod­ně o te­o­rii, o po­cho­pe­ní prin­ci­pů a sou­vis­lostí. Stu­do­va­la jsem in­for­ma­ti­ku a těch od­bor­ných před­mětů bylo to­lik, že jsem ne­do­ká­za­la ur­čit, kte­rým bych se vě­no­va­la i v pra­xi, ba­vi­ly mě skoro všech­ny. Jít ces­tou po­kus-omyl jsem ne­chtě­la. Řek­la jsem si, že tomu dám čas, a až na­jdu to své, tak za tím pů­jdu.

Na­ko­nec ti to tr­va­lo ně­ko­lik let. Proč jsi od­da­lo­va­la ná­stup do IT?

Roli hrál ne­do­sta­tek se­be­dů­vě­ry, po­řád jsem si ne­při­š­la dost dob­rá, aby mě ně­kde při­ja­li. Bála jsem se ne­u­spět, tak­že jsem to ra­ději ani ne­zku­si­la. Z teh­dej­ší bri­gá­dy v ad­mi­nis­tra­ti­vě jsem pře­š­la na plný úva­zek, kdy sice ča­so­vé mož­nosti i ná­plň práce umož­ňo­va­ly do­stu­do­vá­ní ško­ly, ale do IT pra­xe jsem si po­my­sl­ně „za­vře­la dve­ře“ sama.

Kdy sis to uvě­do­mi­la?

Do­šlo mi to až po ně­ko­li­ka­le­té pra­cov­ní a pro­fes­ní pauze. Tehdy jsem si uvě­do­mi­la, že se chci do IT obo­ru vrá­tit. Jen­že kro­mě te­o­rie jsem ne­mě­la co na­bíd­nout. Po­tře­bo­va­la jsem se opřít o ně­jaký hard ski­ll. Na­skyt­la se pří­le­ži­tost osvě­žit si zna­losti v kur­zu na Py­thon. Při­hlá­si­la jsem se do něj a vrh­la se do toho po hla­vě. Dlou­ho­dobý zá­va­zek jak fi­nanč­ní, tak ča­so­vý pro mě byl po­my­sl­ný bič, kte­rý já po­tře­bu­ji. Díky pod­po­ře ro­di­ny a přá­tel jsem moh­la uče­ní vě­no­vat veš­ke­rý vol­ný čas. Sta­či­la i ho­din­ka, dvě den­ně. Po­moh­lo mi pře­číst tře­ba tři od­stav­ce a hned to vy­zkou­šet. Když jsem měla po­cit, že se toho valí moc, dala jsem si dva dny pau­zu, a pak po­kra­čo­va­la v mír­něj­ším tem­pu.

Co ti kurz dal?

Po­mo­hl mi ujas­nit si, co chci. Na­u­či­la jsem se zor­ga­ni­zo­vat si práci a čas, abych stí­ha­la a ne­moh­la se na nic vy­mlou­vat. Uži­teč­né bylo ne­být na to sama, vě­dět, že když bude zle, mám se na koho ob­rá­tit. Při sa­mo­stu­diu bych pro­kras­ti­no­va­la, měla v uče­ní cha­os, ská­ka­la od jed­no­ho k dru­hému, to­či­la se v kru­hu, hra­ba­la se v ne­pod­stat­ných de­tai­lech, ur­či­tě by mě to při prv­ním ne­ú­spě­chu od­ra­di­lo a ča­sem bych to prostě vzda­la.

Tak­že se ne­stá­va­lo, že ses na ně­čem za­sek­la?

To se taky stá­va­lo. A tak dlou­ho jsem se v tom šťou­ra­la, až jsem se „od­sek­la“. Mi­lu­ji aha a yes mo­men­ty, když si něco uvě­do­mím nebo se něco po­da­ří. Tak­že me­to­dou krok za kro­kem jsem pro­chá­ze­la člán­ky, tu­to­ri­ály, You­Tube vi­dea, si­mu­lá­to­ry, do­ku­men­ta­ce a fóra… Prostě jsem se do toho po­no­ři­la, do­kud jsem ne­po­cho­pi­la, o co jde a ne­po­su­nu­la se.

Při kaž­dém vět­ším zá­seku je ale vhod­né si říct, zda má smy­sl se jím za­bý­vat, nebo ho s kli­dem pře­jít. S tím jsem se se­tka­la i v tom kur­zu, kdy v prv­ních týd­nech mohli účast­níci ode­jít, po­kud zjis­ti­li, že to není pro ně. A tu­ším, že i v pří­ruč­ce na Ju­ni­or Guru jsem čet­la, že ne­máš mít vý­čit­ky, po­kud se za­sek­neš a zjis­tíš, že tě pro­gra­mo­vá­ní vlast­ně ani tak moc ne­ba­ví.

Co je pod­le tebe nej­e­fek­tiv­něj­ší ces­tou, jak se něco no­vé­ho na­u­čit?

Já jsem emo­ci­o­nál­ní člo­věk, tak­že pro mě je to jed­no­znač­ně na­dchnout se pro to, co chci umět. Vzpla­nout, otevřít se tomu a za­mi­lo­vat si ten pro­ces uče­ní. Vě­dět, co chci a proč, a ne­ne­chat se zviklat po­chyb­nostmi ostat­ních. Ryze prak­tic­ky:

1. Sta­no­vit si cíl a kro­ky, jak ho do­sáh­nout. Chtě­la jsem se na­u­čit pro­gra­mo­vat, abych se moh­la uchá­zet o po­zici, kte­rou jsem si jako in­spi­ra­ci vy­tisk­la. Plán jsem měla daný kur­zem a po­stu­po­va­la jsem pod­le něj.
2. Na­jít k sobě par­ťá­ky. Učí­te se sice sami za sebe, ale nej­s­te na to sami. Vzá­jem­ně se hecu­je­te, pod­po­ru­je­te, máte zpět­nou vazbu. Mů­že­te pro­brat zá­seky a ne­ú­spě­chy, utří­dit si myš­len­ky, upřes­nit cíl, upra­vit plán, zís­kat kon­tak­ty, na­čer­pat zku­še­nosti. Hlav­ní je ne­sty­dět se, ne­bát se, jen se tomu otevřít.
3. Ob­klo­pit se tím, co se chci na­u­čit ve for­mě člán­ků, tu­to­ri­álů, si­mu­lá­torů, her, mo­bil­ních apli­ka­cí, fór a ko­mu­nit, a pod­le ná­lady si kaž­dý den ně­jaký zdroj vy­brat.
4. Co se na­u­čím hned vy­zkou­šet a za­čít po­u­ží­vat.
5. Vy­hra­dit si čas a vě­no­vat se uče­ní pra­vi­del­ně.
6. Dě­lat si po­znám­ky a vra­cet se k nim.
7. Od­po­čí­vat, ne­hrou­tit se a ne­vzdá­vat se.

Ne­hrou­tit se a ne­vzdá­vat se — to se hezky na­sta­ví, vy­chá­zelo to vždy?

Byla jsem smí­ře­ná s tím, že to „může bo­let“. A ně­kdy i bo­lelo. Úna­va, vy­čer­pá­ní, stres, rych­lé tem­po, na­růs­ta­jící kvan­ta in­for­ma­cí. Mojí mo­ti­va­cí bylo, že ne­chci jed­no­du­chou práci. Chtě­la jsem klid ve smyslu mít svo­bodu vol­by, pra­co­vat kdy­ko­li a od­kud­ko­li. To byla vel­mi sil­ná mo­ti­va­ce, kdy po pár dnech od­po­čin­ku jsem zase na­je­la na za­ve­de­ný re­žim. Na­víc moje vý­hoda je, že jsem duší bo­jov­ník, na­u­če­ná se ne­vzdá­vat.

Zmí­ni­la si, že je dů­le­ži­té ne­ne­chat se zviklat po­chyb­nostmi dru­hých. Ja­kou jsi měla pod­po­ru ty?

Če­li­la jsem ne­dů­vě­ře u čle­na ro­di­ny i od teh­dej­ší­ho pří­tele, již v době vol­by vy­so­ké ško­ly. Doma jsem sly­še­la „jsi přece hol­ka“. Ex­pří­tel mě po­rov­ná­val se svým ka­ma­rá­dem a ne­vě­řil mi, že na to mám. Mož­ná to oba mys­leli v dob­rém. Pro mě to byl nicmé­ně im­pu­ls „já vám uká­žu“. Taky sobě jsem chtě­la do­ká­zat, že mě pod­ce­ňu­jí ne­prá­vem. A po­ved­lo se. Vy­stu­do­va­la jsem in­for­ma­ti­ku a ži­vím se pro­gra­mo­vá­ním. Věř­te si a ne­vzdá­vej­te své sny.

V ja­kém mo­men­tu ti do ži­vo­ta při­šlo Ju­ni­or Guru a co se pro tebe změ­ni­lo pří­cho­dem do klubu?

Ke kon­ci kur­zu byl je­den blok vě­no­va­ný ka­ri­é­ře, kde lek­tor kro­mě prak­tic­kých tipů k po­ho­vo­ru zmí­nil i dů­le­ži­tost ne­twor­kin­gu a člen­ství jak na so­ci­ál­ní síti Lin­ke­dIn, tak v růz­ných ko­mu­ni­tách. Před­sta­vil nám i Ju­ni­or Guru pro za­čí­na­jící pro­gra­má­to­ry, a jak nám může po­mo­ci. Do klubu jsem při­š­la o pár mě­síců poz­ději. Do­dě­lá­va­la jsem v té době pro­jekt, kte­rý bych pak moh­la před­sta­vit na po­ho­vo­ru, a po­tře­bo­va­la jsem na­sá­vat dal­ší in­for­ma­ce. Ko­mu­ni­ta mě po­hl­ti­la na­to­lik, že jsem z plá­no­va­ných tří mě­síců na zkouš­ku člen­kou už přes dva roky.

Ko­lik let ti tr­va­lo než ses od­hod­la­la za­čít hle­dat práci v IT?

Sedm let. Zpět­ně však ne­li­tu­ji, že to tr­va­lo tak dlou­ho. Vy­zkou­še­la jsem si spous­tu ji­ných čin­ností, vě­no­va­la se ro­dině a ko­níč­kům, pra­co­va­la jsem na sobě, na­bra­la zku­še­nosti a ve správ­ný čas si všech­no do­sed­lo.

A pak už to jelo. Tři mě­síce tr­va­lo, než jsi zís­ka­la práci, od­po­vě­dě­la jsi na osm­náct na­bí­dek práce a zú­čast­ni­la se ne­ce­lé de­sít­ky po­ho­vorů. Jak na to vzpo­mí­náš?

Tři mě­síce čis­té­ho času hle­dá­ní. Od prv­ní­ho za­sla­né­ho CV do ná­stupu to však tr­va­lo půl roku. Sta­či­lo za­lo­žit si pro­fil na Lin­ke­dIn a jobs.cz, aby mě oslo­vi­lo pře­kva­pi­vě vel­ké množ­ství per­so­na­lis­tů. Ně­kdy však je­jich na­bíd­ky vů­bec ne­od­po­ví­da­ly mému pro­fi­lu. Hle­da­la jsem ju­ni­o­ra v Py­thonu a do­stá­va­la na­bíd­ky tře­ba na se­ni­o­ra v Javě. Tak­že po­čá­teč­ní nad­še­ní „jak se o mě pe­rou“ vy­stří­dal hoř­ký po­vzdech nad tím, že ně­kte­ří ani nečtou, koho oslo­vu­jí. Sle­do­va­la jsem na­bíd­ky v IT sku­pi­nách na Fa­ce­boo­ku, na startu­pj­obs.cz, pro­je­la jsem i weby vel­kých hráčů na trhu. Pra­vi­del­ně jsem kon­t­ro­lo­va­la i „ku­ře­bo­ta“ na Ju­ni­or Guru, kte­rý je na­sta­ven tak, aby fil­tro­val na­bíd­ky oprav­du jen pro ju­ni­o­ry. A pak, když se mnou ně­jaká na­bíd­ka oprav­du za­re­zo­no­va­la, od­po­vě­dě­la jsem na ni a ulo­ži­la si její ob­sah pro pří­pad, že by se ozva­li.

Z ode­sla­ných osm­nácti ži­vo­to­pisů jsem do­sta­la dva­náct od­po­vědí, z toho dvě rov­nou za­mí­ta­vé. Před kaž­dým po­ho­vo­rem jsem se uklid­ňo­va­la tím, že ner­vo­zi­ta je i na dru­hé stra­ně, tak­že hlav­ně klid. Hod­ně jsem se do­ptá­va­la a do­ce­la mě pře­kva­pi­lo zjiš­tě­ní, že fir­my ne­hle­da­jí jen vlast­nosti nut­ně spo­je­né s pro­gra­mo­vá­ním. Ob­čas při­se­dl i šéf týmu, kte­rý hle­dal dal­ší­ho ko­mu­ni­ka­tiv­ní­ho nad­šen­ce na­bi­té­ho po­zi­tiv­ní ener­gií. Po­tě­šil mě lid­ský pří­stup, kte­rý mi dal na­ději, že po­kud ne­mo­hu na­bíd­nout to­lik zna­lostí v pro­gra­mo­vá­ní, můžu uspět i s ji­nými plusy, včet­ně mo­ti­va­ce a ocho­ty se učit. Příště bych se už to­lik ne­pod­ce­ňo­va­la, mnohdy ani sama fir­ma nemá úpl­ně jas­no v tom, koho přes­ně chce, a roz­ho­du­je se až o kon­krét­ních li­dech.

Z klu­bo­vé­ho Dis­cor­du jsem vy­čet­la, že jed­nou ze zá­sad­ních otá­zek při po­ho­vo­rech bylo, proč chceš do IT. Jak jsi na to od­po­ví­da­la?

Ano, na to se pta­li všich­ni. Když po­minu, že mě IT baví a cí­tím, že tam pa­t­řím, tak je to hlav­ně jis­tá a per­spek­tiv­ní bu­douc­nost. Mám kre­a­tiv­ní, ná­roč­nou práci, která je po­třeb­ná a uži­teč­ná, s oka­mži­tě vi­di­tel­nými vý­sled­ky. Tím, jak se IT ne­u­stále mění, po­řád se budu mít co učit. Kaž­dý den se něco no­vé­ho do­zvím a mám mož­nost pra­co­vat s nej­mo­der­něj­šími tech­no­lo­gi­emi. K dal­ším dů­vo­dům pat­ří rov­no­váha pra­cov­ní­ho a vol­né­ho času. Oce­ňu­ji fle­xi­bi­li­tu úvaz­ku i pra­cov­ní doby, mož­nost práce čás­teč­ně z domu, nebo úpl­ně re­mo­te.

A s ja­kou ses se­tka­la re­a­li­tou poté, co jsi na­stou­pi­la, na­pl­ni­lo to tvá oče­ká­vá­ní?

Jsem vděč­ná za to, jak hlad­ce všech­no šlo. Vě­dě­la jsem, co se bude dít, kde budu pra­co­vat, co se ode mě čeká, jak to bude pro­bí­hat. Na­stou­pi­la jsem do jed­né z vysně­ných fi­rem, při­je­tí a pod­po­ru jsem cí­ti­la od po­čát­ku. Byla jsem při­dě­le­na na pro­jekt, kde jsem rov­nou měla na­vá­zat na práci ostat­ních. Měla jsem oba­vy, aby moje chy­bě­jící ko­merč­ní pra­xe ne­by­la pře­káž­kou. Stej­ně jako všich­ni nově pří­chozí, i já jsem ne­zna­la pro­středí, práci ani pro­jekt. Sna­ži­la jsem se ne­pa­ni­ka­řit a po­stu­po­vat sys­te­ma­tic­ky. Vel­mi rych­le jsem se na­u­či­la s vět­ši­nou tech­no­lo­gií, na­čer­pa­la po­třeb­né in­for­ma­ce a za­ča­la při­spí­vat.

Pro­dukt, na kte­rém pra­cu­ji, a lidé z týmu, jsou za od­mě­nu. Byli při­pra­ve­ni mi se vším po­moct a lid­sky jsme si sed­li. Ne­dě­la­jí se roz­dí­ly mezi ab­sol­ven­tem vy­so­ké ško­ly a rekva­li­fi­kač­ní­ho kur­zu. Za ce­lou dobu jsem po­tka­la spous­tu no­váč­ků z řad swit­cherů a zvlášť ti 45+ jsou dů­ka­zem, že ni­kdy není pozdě za­čít. Ne­mu­sím být den­ně v kan­ce­lá­ři, ne­mám strikt­ně ur­če­nou pra­cov­ní dobu. Uží­vám si tu svo­bodu, že mohu za­čít pra­co­vat pod­le svých mož­ností a pod­le toho skon­čit dří­ve či poz­ději, pra­co­vat ve­čer nebo v noci. Pra­cu­ji, jak po­tře­bu­ji, v tem­pu, kte­ré mi vy­ho­vu­je, s mož­ností se kdy­ko­li za­sta­vit a na chví­li vy­pnout. Sa­mo­zřej­mě s ohle­dem na ter­mín do­dá­ní. K tomu všemu je do­u­čo­vá­ní a do­hle­dá­vá­ní in­for­ma­cí žá­da­nou a pod­po­ro­va­nou sou­částí pra­cov­ní­ho pro­ce­su. Co víc si přát? Bála jsem se zby­teč­ně.

Máš ně­jaký tip pro ty, kte­ří se sna­ží rekva­li­fi­ko­vat?

Po­kud ne­ví­te, jestli je IT pro vás, zkus­te to. Za­čně­te, ur­či­tě není pozdě. Stačí tomu vě­no­vat dvě tři od­po­led­ne, pro­číst si člán­ky, zhléd­nout vi­dea, zú­čast­nit se worksho­pu. Po­kud vás něco za­ujme, chyť­te se toho a jdě­te víc do hloub­ky. Měli bys­te mít cíl, čeho chce­te do­sáh­nout, a sil­nou mo­ti­va­ci, která vás k tomu cíli do­vede. Buď si vy­tvoř­te plán pro sa­mo­stu­dium, nebo na­jdě­te men­to­ra či kurz. Ať tak, nebo tak, ne­buď­te na to sami. Dřív nebo poz­ději oce­ní­te zku­še­nosti a pod­po­ru stej­ně na­la­dě­ných lidí. Se­tka­la jsem se se spous­tou za­čá­teč­ní­ků, kte­ří z růz­ných dů­vo­dů ne­by­li spo­ko­je­ní se svou pra­cí nebo ži­vo­tem a chtě­li pře­de­vším fi­nanč­ní změ­nu ve sty­lu: „chci do IT kvůli pe­nězům a je mi jed­no, jestli jako tes­ter nebo vý­vo­jář“. Já ra­dím ujas­nit si, kdo jste a co vás baví, vě­no­vat čas zhod­no­ce­ní růz­ných mož­ností a pak už jen vy­tr­vat. Bude to stát hod­ně tr­pě­li­vosti, času a dis­ci­plí­ny, může to bo­let a ne­ú­spě­chy ur­či­tě při­jdou. Na­víc to úsi­lí zís­ká­ním práce ne­kon­čí, ale na­o­pak za­čí­ná, tak­že po­kud vás to ne­bude ba­vit už na za­čát­ku nebo v prů­běhu, jste na nej­lep­ší cestě vy­ho­řet.

To jsou do­ce­la uži­teč­né rady. Na Ju­ni­or Guru máš stále ak­tiv­ní účet. Plá­nu­ješ se více za­po­jo­vat do ko­mu­ni­ty?

Už jsem ak­tiv­ní méně, ale udr­žu­ji si pře­hled. Moc mě baví ka­nály ob­je­vů a pastí. Pak taky, kdo co řeší za pro­blém, a rady a ná­vody od ostat­ních. Pro­chá­zím různé po­zván­ky na za­jí­ma­vé před­nášky, worksho­py a akce. A od­po­ví­dám na sou­kro­mé zprá­vy od uži­va­telů, kte­ří z růz­ných dů­vo­dů ne­chtějí psát své do­ta­zy ve­řej­ně. Vá­žím si je­jich dů­vě­ry.